Báječné prázdniny - Báječné prázdniny I

Stalo se to už tak dávno. V malém potůčku pod Trevisovic farmou proteklo od té doby tolik vody, že by naplnila celý oceán, a pramínky vlasů na několika místech obarvil čas. Zkrátka už spoustu let nebyla tou bezstarostnou dívenkou s pevným přesvědčením, že krajina snů je nekonečná a čáry a kouzla jsou za každým rohem, stačí se jen pořádně dívat.
Vzpomínky na její první léto v tomhle údolí přikryly nové dojmy a události. Snad by si je byla ani nevybavila, kdyby se osud z jakési záhadné příčiny tak zvláštně neopakoval…

* * *

Ačkoliv se pokojem nerozezněl otravný zvuk budíku, Betty se probudila brzy. Zaspala jsem - byla její první myšlenka, ale vzápětí si uvědomila úžasnou skutečnost. Jsou prázdniny. Konečně. Po těch dlouhých dnech ve školních lavicích, testech, zkoušení, písemkách a odpoledních strávených nad učebnicemi ji čekají sladké dny volna a nicnedělání. Na jejich rozlehlé farmě to sice nebude s tím lenošením tak žhavé, protože rodiče si pro ni určitě nějakou činnost vymyslí, ale to nějak vyřeší. Rozhodně nemíní trávit léto mezi ovcemi nebo při domácích pracích.
Rozhlédla se po pokoji. Slunce vysílalo své paprsky téměř po celé stěně a ozařovalo psací stůl, prádelník a knihovnu. Do malé místnosti se toho kromě postele už opravdu moc nevešlo, ale ona si nestěžovala. Byl to její svět, její výlučné království, kam i mamka nevstupovala bez zaklepání a kde ani oba bráškové nepáchali nepřístojnosti. Měla je ráda, byla s nimi občas děsná legrace (pokud ji tedy zrovna nezavřeli do prasečího chlívku, protože nechtěli, aby s nimi šla na ryby), ale bylo fajn mít svoji malou „zašívárnu“, kde se cítila před jejich nápady v bezpečí.
Vyskočila z postele. Nemíní ztrácet z prvního dne prázdnin už ani minutu. Mamka s taťkou jsou určitě nahoře na pastvinách a nebudou ji shánět dřív než kolem poledne, až přijde čas na pár sendvičů. Do té doby bude zpátky. Veškerou silou svých deseti let zatoužila po nějakém dobrodružství. Popadla ze židle tričko a kraťasy, které tam včera v rychlosti odhodila, a bleskově se do nich převlékla. Vlasy rozježené kolem hlavy na všechny strany si stáhla sponou do velkého ohonu. Česáním se odmítala zdržovat. Stejně se jí zase zacuchají, tak co. Pak opatrně otevřela okno a vysoukala se na parapet. Odtud seskočila na střechu nízké kůlny, přilepené k východní stěně jejich domu, a po odloženém žebříku sešplhala do zahrady. S rozkoší vdechla mámivou vůni rozkvetlé louky, už jen trošku pokropené ranní mlhou, a nadšeně se rozběhla k nedalekému lesíku.
Nohy obuté do lehkých sandálů ji donesly až k prvním stromům. Jak přicházela blíž, zahlédla mezi listy oranžový záblesk. Zvědavě nadzvedla větve, visící až téměř k zemi a v úžasu zůstala stát. Před ní rozevřelo malé údolíčko, ohraničené ze tří stran hradbou nízkých skal. Zbylá strana, kterou sem právě nahlížela, byla hustě porostlá křovím a rozložitými borovicemi, takže nebýt toho blýskavého paprsku, patrně by ji vůbec nenapadlo sem vejít. Příčinou jejího údivu bylo ale něco jiného. Na travnatém koberci uprostřed tančila víla. Drobná postava kroužila pomalými pohyby po trávě, zvedala ruce k nebi nebo je vztahovala k vysoké skále naproti a v slabém vánku za ní povlávala hříva zrzavých vlasů propletená závojem z květin. Pohádkový výjev ještě umocňovaly zlatavé sluneční pruhy prosvítající přes koruny okolních stromů.
Pod jejími kroky nepříliš hlasitě zapraskala větvička, ale vířivý pohyb přesto ustal. Vlasy propletené květinami se rozprostřely na drobných ramenech a orámovaly kulatý obličej s několika světlými pihami na tvářích. Uprostřed čela se objevila zamračená vráska.
„Kde ses tu vzala? Takhle brzy sem nikdo nechodí,“ promluvilo to stvoření nevrle.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit. Ty… ty jsi víla?“
„Jasně, nevidíš?“ uculila se rusovláska a znovu se zatočila dokola, až se jí z květinové čelenky uvolnilo několik kopretin a sneslo se do trávy.
„A kde máš ostatní?“
Víla se rozesmála zvonivým smíchem: „Jsem tu jenom já. Chceš si se mnou zatancovat?“
Betty nadšeně přikývla, ale přibližovala se poněkud obezřetně, což tanečnici z nějakého důvodu přišlo hrozně legrační.
„Tak pojď a neboj se, já tě nezakleju. Nesmím ještě čarovat.“
„Když to říkáš…“
Sandály opuštěně zapadly do trávy a zeleným paloukem se začaly míhat dva páry bosých nohou. Když se dívky unavily tancem, usadily se na kamenné sedátko pod nejvyšší skalní stěnou.
„Naučila bys mě plést taky takovéhle závoje?“ otázala se Betty nesměle.
„Jasně, ale musíme na louku pro další kytky, tady na pasece jich moc neroste.“
Vyběhly ven z lesa a po chvíli se vrátily zpět s náručemi plnými voňavého kvítí, které rozložily poblíž kamenů. Betty s nadšením pozorovala štíhlé prsty své společnice, které rychle proplétaly dlouhé stonky kopretin s modravými květy zvonků a nějakých dalších žlutých kytek, jejichž jméno si teď nedokázala vybavit. Pokusila se je napodobit a po chvilce tápání se jí podařilo vytvořit trošku pochroumaný věneček.
„Takhle?“ otázala se, když si ho nasadila na hlavu.
„Dobrý, ale malinko to opravím, aby ti při tanci nespadl. Moc to nevydrží.“
Obě dívenky se ozdobily vytvořenými věnečky a závoji a znovu se daly do tance.
„Jak se jmenuje tohle místo?“ otázala se udýchaně mezi otočkami Betty. Společná hra ji přidala na odvaze a její vrozená zvědavost zvítězila nad strachem.
„Nevím, říkám mu prostě paseka.“
„To já mám pro všechno jméno. Mamka říká, že pořád jenom fantazíruju, ale stromy a kytky se taky nějak jmenují, tak proč by nemohly i kameny, les nebo louka? Mohly bysme tomu tady říkat třeba… Čarovná paseka?“
Zrzečce se ve tváři mihl zvláštní úsměv, který ale vzápětí zmizel, jak mysl ovládl nový nápad.
„A tohle by mohl být Trůn obrů,“ ukázala na kámen, kde předtím seděly. „Sice by byl pro obry trochu malý, ale oni sem stejně nepřijdou, bydlí výš v horách.“
„Támhleten strom zase vypadá jako postava v plášti. Co takhle Zelený kouzelník?“ navrhl Betty další pojmenování, které rusovlásce bůhvíproč připadalo děsně k smíchu, takže se lesem rozlehly zvonivé zvuky hlasitého chichotání.
Běhaly po pasece a vymýšlely jména. Hra jim vydržela ještě dlouho poté, kdy horké letní slunce vzalo natrhaným květinám jejich svěžest. Náhle k nim slabý větřík donesl z údolí zvuk kostelního zvonu. Betty spočítala jeho údery a vyděsila se. Dvanáct. No to bude doma mazec. Ráno se ztratila jako pára nad hrncem a celé dopoledne o sobě nedala vědět.
„Musím jít, máma bude šílet.“
„A přijdeš zase? Třeba k večeru?“ ozvala se nečekaně z hlasu rusovlásky prosba.
„Jestli smím… Líbilo by se mi trávit prázdniny s vílou. Sejdeme se zase tady, na Čarovné pasece, ano?“ zavolala už běžíc ze svahu dolů.
To jí nebude nikdo věřit. Potkala v lese vílu. Opravdickou. Ačkoliv – odkdy jsou víly zrzavé?

* * *

Ten den se jí už nahoru do lesa jít nepodařilo. Mamka opravdu nebyla z jejího ranního útěku nijak nadšená a na zbytek dne jí přidělila spoustu úkolů. Nakonec to ale byl spíš trest pro ni, protože Betty si celé odpoledne přehrávala v hlavě události z lesa a tudíž o tom neustále hovořila.
„…Udělala mi závoj a tancovaly jsme spolu a je tam takovej kámen, vypadá jako velikánské křeslo, říkáme mu Obří trůn…“ mlela bez přestání páté přes deváté, až z toho matce šla hlava kolem. Na chvíli zmlkla jenom u večeře, když do sebe ládovala dušenou mrkev a alespoň chvíli poslouchala barvité vyprávění svých brášků o tom, jak velké ryby viděli v potůčku za farmou.
Další ráno utíkala na kopec opět hned po probuzení i když se jí srdíčko tetelilo obavami. Bude tam? Nezdálo se jí to jenom? Neurazila se, když večer nepřišla? Její strach byl ale zbytečný. Na kamenném trůně seděla její přítelkyně a už z dálky na ni vesele mávala.
„Promiň, ale nemohla jsem včera přijít,“ omlouvala se honem Betty.
„To nevadí, taky jsem tu večer nebyla. Dvojčata provedla nějakou neplechu a mamka se rozhodla, že na nás musí začít výchovně působit i o prázdninách, a vzala to šmahem. Všechny i s taťkou nás tak zapřáhla do práce, že jsme se vůbec nedostali ven. Naštěstí ji to už zase přešlo,“ sypala ze sebe dívenka o překot, takže až po chvíli si uvědomila vytřeštěný pohled své kamarádky.
„Co je, co se stalo?“
„Ty máš sourozence?!“
„Jo, šest brášků. Dva už jsou z domu, ale čtyři ještě chodí do školy,“ začala zrzečka vypočítávat. „Někdy se to k nevydržení. Hlavně dvojčata Fred s Georgem – ty maléry přímo přitahujou. Ale je s nima aspoň legrace. Když jsou přes rok pryč, někdy se mi i stýská. Ron, ten je jenom o rok starší než já, lítá za nima jako ocásek a pořád se jim chce vyrovnat, za to nejstarší Percy je děsnej pavouk, tomu se radši vyhýbám. No a já jsem Ginny,“ natáhla k Betty ruku. Ta stála pořád ještě s otevřenou pusou a snažila se utřídit si v hlavě změnu situace. Moc jí to nešlo.
„Ty sis vážně myslela, že jsem víla?“ pozvedla rusovláska udiveně obočí.
Betty nepatrně přikývla a začervenala se.
„Vlastně ses tolik nespletla, někteří z nás mají vílí předky. Ale já ne. Jsem obyčejná čistokrevná čarodějka. Doufám, že nejsi zklamaná.“
Zklamaná? Proč? Nakonec je to takhle ještě mnohem lepší. Ginny je v podstatě jako ona – má mamku, taťku, brášky… no a ještě k tomu umí čarovat.

* * *